Pomalu se začínáme orientovat a na běžkách radíme běžným turistům, v přilehlých hvozdech mimo vyznačené trasy zkušeně kličkujeme mezi zrádnými močály a přesně víme, kudy vedou stezky vysoké a černé zvěře, kde je zásyp a kde má noru liška. Šumava je mi nyní naším přechodným domovem a není vyloučeno, že sem přesídlíme docela. Co mě sem s rodinou zaválo se dočtete v článku Rok 2021 jinak.

České Žleby

V němčině Böhmisch Röhren je vesnice založená na Zlaté stezce, v současnosti část známější obce Stožec v okrese Prachatice. Jak České Žleby přišly ke svému názvu? Byl pravděpodobně odvozen od dřevěných rour, které přiváděly vodu od pramenů do koryt (žlebů) k napájení koní, mul a mezků, dopravujících drahocenný náklad po Zlaté stezce. První písemné záznamy o obci pochází z roku 1709, kdy Jan Kryštof (poslední z rodu Eggenberků) dovolil výstavbu 14 domů. Prvními osadníky byly dřevorubci ze sousedních Bavor.

Přes České Roury, Koryta se zrodilo pojmenování České Žleby. Název byl oficiálně zaveden v roce 1918.

Soumaři

Soumaři (z německého Säumer) byli sedláci se svými dopravními zvířaty, zpravidla koňmi. Jeden soumarský kůň přenášel náklad o váze kolem tří centýřů (přes 185 kg).

Náklad byl velmi pestrý. Solné bečky, ploché nádoby na víno, pytle, balíky různorodého zboží a vázal se na dřevěná nosítka nebo sedla. Bečky se solí (zvané prostice) se zavěšovaly do rovnovážné polohy po obou stranách zvířete. Šumava je dnes protkána skrz naskrz cestami. Soumaři však svého času čelili nástrahám mokřadů a bažin. V zimě nestabilní podklad zamrzal, a stával se tak schůdnějším a bezpečnějším. Soumaři se proto na cestu nejčastěji vydávali na podzim po dokončení sklizni obilí.

Jednoduché živobytí soumaři rozhodně neměli. Potýkali se s nástrahami loupežníků, divoké zvěře, ale především nevyzpytatelného počasí. Kdo Šumavu navštěvuje, zná místa s nepřístupným terénem a časté mlhy orientaci jen zhoršují. Aby soumaři lépe čelili veškerým nástrahám, vytvářeli karavany, které čas od času doprovázel ozbrojený doprovod.

Vývoj Zlaté Stezky

Je jen těžko uvěřitelnou skutečností, že dnešní hlavní silniční tah na jih, který vede přes Budějovice, souvisí se Zlatou stezkou. Ruch na ní značně utichnul za třicetileté války (1618-1648), navíc čeští Habsburkové upřednostnili pro dopravu soli do Čech trasu z Lince, vedoucí právě přes Budějovice. Byť Prachatice v důsledku těchto událostí stagnovaly, paradoxně tak zůstalo zachováno jejich centrum, které se dnes chlubí řadou autentických renesančních památek, které Solné stezky připomínají.

Co vlastně znamená Zlatá stezka? Označuje systém severo-jižních středověkých obchodních cest, které překračovaly šumavské hvozdy a spojovaly Čechy s Podunajím. První historické zprávy o stezce lze nalézt v 11. století.

Neuvěřitelná Zlatá stezka do Čech

Po řece Inn bylo zboží od jihu sváženo do bavorského Pasova. Odtud vedli tři stezky. Do Prachatic, do Vimperka a nejmladší do Kašperské Hory. České Žleby byly napajedlem na Prachatické cestě. Z Pasova do Prachatic měla stezka okolo 100 km. Dnes cestu z Pasova do Prachatic osobním automobilem zvládnete za necelé dvě hodiny. Karavany místy téměř neschůdným terénem putovaly několik dnů a proto po cestě vznikala místa, kde bylo možné složit hlavu, napojit koně a posilnit se.

Tři etapy

Z Pasova do Waldkirchenu, druhý den do Volar a třetí den do Prachatic. Cesta byla rozdělena na tři etapy. Ne vždy však bylo možné zdolat celý úsek za jeden den a tak podél stezky vznikaly menší osady, nabízející útočiště před nepřízní počasí, či jiných nenadálých událostí. České Žleby byly první zastávkou na české straně stezky a cenné zejména díky pramenům pitné vody. Od hranice tvořené Machovým potokem totiž karavany zdolávaly těžké stoupání, které koně i doprovod značně vyčerpávalo.

Sůl nad zlato

Hlavním obchodním artiklem byla nesporně sůl, které měly České země nedostatek. Dovážela se z ložisek poblíž Salzburgu, z Hallstattu, Halleinu a Reichenhallu. Do Pasova putovala sůl po řece Inn a odtud již na hřebetech soumarských koní přes Šumavu a jihočeské lesy do Prachatic. Největší rozkvět přožila stezka v 16. Století, kdy Prachaticemi procházelo až 1200 soumarských koní týdně. Ročně tak mohlo být přepraveno kolem 3 milionů litrů soli. Svého času tak rožmberské Prachatice patřily k nejvýstavnějším městům Čech.

Proč ne “Solná stezka”

Hodnota soli mohla být vyvažována zlatem a vlastnit solný důl znamenalo totéž, jako vlastnit ten zlatý. Sůl byla a je nenahraditelná. Nejen jako přísada pokrmů, ale pro naše předky jako základní konzervační prostředek, nutná v chemii, mýdlovarnictví, sklářství, nebo papírenském průmyslu. Proto byla Solná stezka odedávna nazývána Zlatou. Kromě soli k nám z jihu putovalo koření, drahé látky, jižní ovoce a víno. Mimo to ale i pokrokové myšlenky, kultura a kolonisté.

Co putovalo opačným směrem? Ze severu karavany neodcházely s prázdnou. Sůl na hřbetech koní vystřídalo obilí, kůže, vlna, slad a chmel, pálenka.

Příště…

O tom, jak se v obci kdysi žilo, jak ji ovlivnila válka a především poválečný odsun, o nejznámějším rodákovi… zase někdy příště.

Pokud nechcete čekat na “příště”, vypravte se sem a o neuvěřitelné historii šumavské osady si sami přečtěte ve venkovní expozici, kterou zde naleznete pod hotelem Florián. Dost možná, že přesně tudy kdysi putovali soumaři. Zde jsem načerpal potřebné informace pro tento příspěvek a také řadu vět převzal.

Post Views: 763